Dnešní Katedra anglistiky a amerikanistiky má minulost pestrou. Všechno začalo obnovením vysokého učení olomouckého v roce 1946. To navázalo na starobylou univerzitu v Olomouci, založenou císařovým dekretem v roce 1573 - ne tak docela obsahem, jako spíše formou. V rámci zřizovaných oborů začala obnovená fakulta filozofická okamžitě ustanovovat filologie - klasické i ty, jimž se říkalo moderní. A podporována společenskou situací té doby nemohla chybět ani filologie anglická.
Anglistika se před tím pěstovala na Univerzitě Karlově a Masarykově univerzitě v Brně. Ve svých představitelích měla osobnosti vynikající úrovně odborné, kulturní i lidské, jejichž věhlas daleko překračoval hranice této země. Stačí zmínit zakladatele tehdy ještě československé jazykovědy, Viléma Mathesia (na jeho výslovné přání Vachkem skloňovaného Mathesiuse), zakladatele Pražského lingvistického kroužku, stejně jako Bohumila Trnku a později Josefa Vachka; mezi literáními historiky třeba Otakara Vočadla a v Brně Františka Chudobu. Pro uvedení do života nové anglistiky v Olomouci bylo toto zázemí velmi příznivé, zvláště když se ukázalo, že Praha i Brno anglická studia (stejně jako ostatní obory mající vzniknout na půdě obnovené olomoucké univerzity) nezištně podporovaly.
Tehdejší rektor J. L. Fischer začal ihned v dubnu 1946 vyjednávat s pražskými anglisty o možnosti působení absolventa Univerzity Karlovy, Ivana Poldaufa. Kolem této záležitosti se rozvinula čilá korespondence mezi Poldaufem, Trnkou, Vachkem a Fischerem, která vyústila Poldaufovým pověřením konat přednášky a cvičení na Filozofické fakultě Univerzity Palackého od zimního semestru akademického roku 1946/47. V následujícím roce 1947/48 se k němu připojil pražský asistent Jaroslav Albrecht, pověřený výukou anglické literatury, a profesorka olomoucké obchodní akademie Ida Rochowanská, která dostala na starost praktická cvičení a metodiku angličtiny. Těmto třem oporám tehdejší anglistiky zpočátku vydatně pomáhali učitelé externí. V literatuře to byl profesor Douglas Gillam, v reáliích W. P. Jowett, oba podporovaní tehdejší Britskou radou. S praktickou výukou jazyka zase pomáhaly manželky našich navrátivších se anglických letců.
Fakticky ale veškerá tíha odpovědnosti za zavedení anglistiky na Filozofické fakultě UP spočívala na dvou lidech: Ivanu Poldaufovi, který v prvních dvou semestrech zahájeného studia anglistiky přednášel jazyk i literaturu, a Idě Rochowanské. S nástupem totalitního režimu v roce 1948 se totiž situace na anglistice zkomplikovala nuceným odchodem externistů, kteří působili pod záštitou Britské rady. Pro svůj nesmiřitelný postoj ke komunistické vrchnosti byl v roce 1950 nucen odejít také Jaroslav Albrecht, takže olomoucká anglistika přišla o jediného literárního historika. Naštěstí toto období netrvalo dlouho.
Profesoru Poldaufovi se podařilo počátkem roku 1950/51 získat Ladislava Cejpa. Ten sice také upadl v nemilost u tehdejší politické reprezentace, ale rektor zřejmě tento aspekt nějak zneutralizoval. Velkým přínosem pro anglistiku bylo posílení literární sekce o Jiřího Levého z Brna, který nastoupil jako asistent v roce 1951/52. Hned po něm si Poldauf na lingvistiku vybral dalšího asistenta, Jaroslava Macháčka. Olomoucká anglistika se poté začala nesměle rozrůstat. V roce 1954/55 přibyl čerstvý absolvent tábora PTP, Jaroslav Peprník, všestranný lingvista a znamenitý znalec anglosaských reálií - opět husarský kousek Poldaufovy personální politiky.
V roce 1959 tragicky zemřel tehdy již universitní profesor Ladislav Cejp. Akademický rok 1961/62 byl posledním rokem Poldaufova působení na UP před jeho odchodem do Prahy na Universitu 17. listopadu. V témže roce přijímá na katedru jako asistentku pro obor anglický jazyk Jarmilu Nečesanou-Tárnyikovou.
S Poldaufovým odchodem však jeho spolupráce s olomouckou anglistikou nekončí. Olomoučtí doktorandi dojíždějí na Poldaufem vedené doktorské semináře do Prahy (J. Tárnyiková, D. Knittlová), se členy katedry a svými žáky Poldauf dále koresponduje.
Na uvolněné místo literárního historika nastoupil v roce 1962/63 olomoucký absolvent a Cejpův žák Jiří Marek. Rok 1963/64 byl bohužel také posledním akademickým rokem, kdy na olomoucké anglistice působil zakladatel české translatologie doc. Jiří Levý. Zemřel záhy po svém odchodu na rodnou univerzitu brněnskou. Na jeho místo nastoupil pražský Jaroslav Schejbal, který, ač erudovaný literární historik-amerikanista, byl z tak zvaných kádrových důvodů jako univerzitní učitel v Praze nepřijatelný. Po boku Idy Rochowanské stanula v roce 1965/66 didaktička Alena Lenochová. V roce 1970 opustil anglistiku Jaroslav Schejbal, který po emigraci do Spojených států zakotvil na chicagské univerzitě.
Doba normalizace znamenala v roce 1972 nucený odchod Jaroslava Macháčka, tehdejšího vedoucího katedry. Anglistika byla ideologicky velmi citlivý obor a totalitní moci na něm velmi záleželo. Přesto se dá říci, že po okupaci Československa tzv. spojeneckými vojsky roce 1968 nebyly zásahy do personálního obsazení, byť citelné, nakonec tak drastické. Z anglistů musel kromě Jaroslava Macháčka odejít jen Jaroslav Peprník, který však ve svazku univerzity zůstal a působil na tehdejší Katedře neslovanských jazyků, později přejmenované na Katedru aplikované lingvistiky. Katedra germánské a anglické filologie, jak se katedra v té době nazývala, přišla i o germanistu Ludvíka Václavka. Václavek byl vyloučen z KSČ, musel odejít do knihovního střediska fakulty, okamžitě mu byla zakázána jakákoliv publikační činnost a bylo mu důrazně doporučeno, aby ze svého detašovaného pracoviště fakultu filozofickou nenavštěvoval.
Katedra však značně posílila příchodem literárního historika - amerikanisty Josefa Jařaba v roce 1972. Translatologii po Jiřím Levém převzala v akademickém roce 1974/75 Dagmar Knittlová, která tento obor dovedla na úroveň respektovanou doma i v zahraničí. Politická diskriminace nicméně znamenala, že většině členů katedry byla odepřena možnost dosáhnout vyšších kvalifikačních stupňů. Dávno zasloužené habilitace, o profesurách nemluvě, opět začaly záviset na přízni stranických orgánů. Až do sametové revoluce se personální obsazení katedry nijak výrazně neměnilo. Přírůstky do řad mladých lingvistů byli olomoučtí absolventi Václav Řeřicha (1975) a Pavel Kolář (1986).
Do revolučního dění v roce 1989 se učitelé a studenti anglistiky výrazně zapojili (Libor Práger, Vít Pohanka, David Hrbek, Tomáš Piňos, Josef Línek) a amerikanista Josef Jařab se stal jeho ústřední postavou (dokument zde). Jeho vystoupení v listopadu 1989 značně urychlilo pád normalizačního období na univerzitě. Jařab byl zvolen prvním polistopadovým rektorem UP (viz také video z udělení čestného doktorátu J. Jařabovi na univerzitě z Durhamu v roce 1997). Univerzita se opět stává místem svobodného vzdělávání, bádání a mezinárodně uznávanou vysokoškolskou institucí.
Díky sametové revoluci došlo po roce 1989 k ohromnému nárůstu počtu posluchačů anglistiky. Zároveň bylo otevřeno studium angličtiny na pedagogické fakultě, kam v roce 1990 na doporučení Josefa Jařaba přešla zkušená didaktička Alena Lenochová. Na filozofické fakultě se značně rozrostl počet nabízených studijních programů. K tradiční anglické filologii přibyla angličtina se zaměřením na aplikovanou ekonomii (bakalářské studium) a angličtina se zaměřením na tlumočení a překlad (nejdříve bakalářské, později i magisterské studium).
Na katedru se hned po listopadu 1989 vrátili Jaroslav Peprník a Jaroslav Macháček, ale protože Pavel Kolář přešel z Filozofické fakulty UP na Slezskou univerzitu v Opavě, bylo třeba doplnit řady učitelů a vědeckých pracovníků. Novými kmenovými členy katedry se postupně stali lingvisté Libuše Hornová (1989-1992), Bronislava Grygová (1990), Ludmila Veselovská (1990), Šárka Šimáčková (1990), Michaela Martinková (2001), Markéta Janebová (2005), Václav Jonáš Podlipský (2007) a Michaela Čakányová, v roce 2012 přichází na katedru také lingvista prof. Joseph E. Emonds. V roce 1990 se rovněž rozrostly řady literárních historiků, a to o Marcela Arbeita, absolventa olomoucké anglistiky, který na katedru přešel z rektorátu UP. Mezi dalšími přírůstky byli Michal Peprník (1992), Libor Práger (1998), angličtí rodilí mluvčí David Livingstone (1994) a Matthew Sweney (1999), později Jiří Flajšar (2001-2017), Pavlína Hácová-Flajšarová (2001), Ema Dostálová-Jelínková (2002) a Robert Hýsek (1999-2012), který vyučuje kurzy slam poetry a literárního překladu dodnes. Výuku praktických cvičení po nějakou dobu velmi zdárně zajišťoval Mike Stoddart, jehož žena Jana Zbranková-Stoddartová vedla kurzy fonetiky do doby, než se oba odstěhovali do Velké Británie. Na výuce praktických cvičení se poté podílel Američan Steve Schwartzhoff (1997-2011). Výuka praktického jazyka byla systematizována a uvedena do shody se Společným evropským referenčním rámcem pro jazyky, a to pod vedením zkušené didaktičky Sabiny Pazderové (2006-2012). Kurzy didaktiky angličtiny vedla Sabina Pazderová na katedře do roku 2022, kdy je převzala kolegyně Andrea Ryšavá. V nově vzniklé sekci překladatelství a tlumočnictví, kterou po odchodu D. Knittlové převzala Jitka Zehnalová (na katedru přišla v roce 1999), se začali výrazně uplatňovat i další členové katedry: Veronika Prágerová (1996), Josefína Zubáková (2005), Pavel Král (2005), Ondřej Molnár, Ondřej Klabal a Michaela Trlifajová. Více viz. současné personální obsazení katedry.
Sepsali Jaroslav Macháček a Michaela Martinková 2013, aktualizováno 2023.
